Klíč k hlubší komunikaci v mateřské škole: Učitel, rodič… nebo obojí?

Dnes bych se s Vámi ráda podělila o něco, co mám na srdci nejen jako učitelka, ale i jako milující rodič. Něco, co je pro nás všechny důležité a přesto někdy máme tendenci to přecházet. Všude okolo nás, v běžném i profesním životě, neustále slyšíme, jak je komunikace důležitá pro náš život. Slyšíme to tak často, že se z toho stává klišé. Něco, co jeden od druhého automaticky očekáváme a přesto kloužeme jen po povrchu, zatímco nám skutečná váha a hloubka často zůstává skryta. 

Proto dnes budu mluvit o důležitosti hloubky komunikace mezi učitelem a rodičem. Je paradoxem, že komunikujeme, ale zároveň se nám často nedaří předat ty informace, které jsou klíčové pro vzájemnou spolupráci a hlavně pro rozvoj a spokojenost našich dětí. Z vlastní zkušenosti jako matky i učitelky jsem vyzkoušela oba způsoby, jakým se dá v tomto vztahu „komunikovat“. 

Když moje vlastní děti navštěvovaly MŠ, jako rodič jsem byla často ve stresu. Přesto, že mě paní učitelky při předávání dětí ujišťovaly „Byl ok, jedl, spal“ nebo s mávnutím ruky poznamenaly „Ano, trochu brečela, ale pak byla dobrá“, nepřineslo mi to vnitřní klid, ani uspokojení. Pokud vaše dítě pláče pokaždé, když se od vás má odloučit, je velice těžké odpoutat se od myšlenek, jak mu asi teď je, jestli přestalo plakat, nebo jestli tam pořád někde pláče, jestli si hraje s dětmi, nebo někde smutně sedí stranou. Celé dny jsem trnula a strávila v napětí a obavách, a přitom by stačilo tak málo. To málo, které pro milujícího rodiče znamená tak moc. Bylo to něco, co si v sobě nesu dodnes, a ptám se sama sebe „Jak mohlo být v klidu a v jistotě moje dítě, když jsem nebyla já? Jak jsem mohla být v klidu já sama, když jsem nevěděla do čeho jdeme a co se děje za zavřenými dveřmi?“ Dělo se něco, nad čím jsem poprvé od jeho narození neměla kontrolu, musela jsem ho svěřit do rukou někomu jinému a zdvořilostně-informační věty rozhodně pro můj klid nebyly dostatečné.

Při práci s dětmi se mi naskytla možnost vyzkoušet si vše z druhé strany. Zjistila jsem, že většina dětí opravdu přestane plakat prakticky hned, jak se za rodiči zavřou dveře, že zkratkovité informace o průběhu dne vskutku shrnují to, jak den proběhl a jak se dítě mělo. Sama jsem ale věděla, že to není dost. Pro učitele možná může být, ale pro rodiče rozhodně ne. To bylo něco, co se mi jako matce vrylo hluboko do paměti a nehodlala jsem to jako učitel ignorovat. Rozšířila jsem základní komunikaci s rodiči a zkusila jít do hloubky. Zavolat rodičům chvíli po tom, co rodič odejde do práce, s přesným a detailním popisem toho, co jejich dítě dělalo od chvíle kdy odešli, posílat fotografie z průběhu dne apod. To jsou metody, které se v naší komunikaci velice osvědčily. Díky vyššímu počtu učitelů ve třídách a možnostem naší soukromé MŠ, jsem se mohla každému příchozímu dítěti individuálně věnovat, sednout si k němu, ujistit ho, přesně popsat a vysvětlit co následuje, co může očekávat a bezpečně ho provést celým dnem.

Když si navzájem s rodiči i dítětem důvěřujeme, rozvíjí se hlubší komunikace dál, což je velice prospěšné nejen pro nás dospělé, ale hlavně pro dítě, které do MŠ dochází. Pokud rodič ráno učiteli řekne, že se dítě v noci nevyspalo, nebo jakou má dnes náladu, popř. pokud je nějaká situace doma, která má na pohodu dítěte vliv, my učitelé na to můžeme reagovat s předstihem tak, aby dítě bylo v psychické i fyzické pohodě, čímž mu poskytujeme prostor se plnohodnotně a maximálně rozvíjet. Také pokud se dítě učí nové dovednosti, anebo se potýká s výzvou (např. odplenkování), je velice důležité, aby rodiče i učitelé „táhli za jeden provaz“ a vzájemně se podporovali a komunikovali „hlouběji“. Nejen, že dítě si pak dovednosti může osvojit rychleji, ale je pro něj také prospěšné mít podobné podmínky pro rozvoj doma i v MŠ. 

Důvěra, kterou díky hlubší komunikaci jako učitelé a rodiče vzájemně budujeme pro sebe a pro děti, je tím skutečným klíčem, díky kterému se z pásma profanovaného pojmu přesouváme k té skutečné, hlubší komunikaci. Té, která poskytuje pocit jistoty, bezpečí a která je tak důležitá pro rodiče, děti i učitele. Protože vidět děti i rodiče šťastné a vědět, že všichni máme vzájemnou důvěru, je tou největší odměnou, jaké se nám, učitelům, může dostat.

Eva Balandová
Manažerka pro MŠ a ŠD